Září – čas dožínek. Ať už jsou jejich původ, historie a současná podoba jakékoli (a že se to hodně měnilo), vděčnost za úrodu je na místě. Zvlášť letos, kdy ne tak daleko od nás v „obilnici Evropy“ letos sklizeň velká není. Buďme vděční, že stále máme co jíst, že se u nás sklidilo. Mojí inspirací pro zářijové „dožínkové“ pletení byl pulovr Wheat by for the love of knitwear, který má na obou rukávech krásný vzor podobný pšeničným klasům.

Cesta tohoto pulovru na svět byla v mém provedení celkem trnitá. Už jedou existoval – ve dvojmo držené hedvábné přízi ITO Kinu. Opět jsem nepletla přímo podle návodu – originál zaujmul hlavně vzorem na rukávu, ale u střihu bych musela hodně upravovat, takže jsem si našla a na rukávy použila vzor podobný tomu z rukávů originálu a prostě upletla raglán shora. Pulovr jsem nosila, ale nevyhovovalo to. Nějak mě dřela příze ve výstřihu, nedělalo to dobrotu, bylo mi to nepříjemné. Přízí jako takovou to být nemohlo, hedvábí jako materiál mám odzkoušené. Myslím, že to bylo nepružným nahozením – že pnulo a tlačilo mě do klíčních kostí. Nakonec jsem se rozhodla pulovr přepracovat, a to právě letos v září. Při druhém pokusu jsem nedržela Kinu dvojmo, ale k jedné niti Kinu přidala jednu nit mohérové příze Isager Silk Mohair, aby byl pulovr teplejší. Abych si byla jistá, že výstřih tentokrát zlobit nebude, zvolila jsem pletení raglánu odspodu (takže u výstřihu bude uzavření, což bývá v mém podání pružnější než nahození); a abych si to úplně posichrovala, zvolila jsem výstřih do V. Ovšem, musím přiznat, trochu jsem pak v praxi bojovala s tím, jak se ujímání na raglán na předním díle střetlo s ujímáním na výstřih. No, nakonec to vyšlo.

• Příze: ITO Kinu 0359 Persimmon (100% hedvábí), Isager Silk Mohair (75% kid mohair, 25% hedvábí)
• Velikost: 77 cm
• Jehlice: 3 mm kruhové ChiaoGoo Twist Red Lace
• Vzorek: 26 ok x 40 řad = 10×10 cm hladkým žerzejem
• Konstrukce: Bottom up
• Spotřeba: cca 109 g = cca 1014 m od každé příze

Focení bylo tentokrát rychlé. Věděla jsem, že pro světlý objekt potřebuju tmavé pozadí, které v tomto případě poskytla pohovka. Jako dekorace opět posloužily přírodniny – plody stromů posbírané na procházce přírodou na konci září. Hlavní výzvou bylo pořešit odlesky, které na fotkách vyrábělo ostré světlo lampičky nad pohovkou. Když jsem začala přemýšlet, jak ho rozptýlím, napadlo mě (kromě kontroly úhlu, pod kterým fotím) nasadit na objektiv sluneční clonu a to celkem zabralo. Byla jsem ráda, že nemusím instalovat mezi lampičku a sedačku žádné difuzory světla, protože to by byly v mém podání opravdu experimenty. Hmmm, ale možná jsem si měla hrát, něco bych se zase naučila. Jenže teď už se mi to přefocovat nechce… Njn, člověk je tvor líný. 😀